středa 20. listopadu 2024
Přenesen na nebe k setkání s rodinou a přáteli
Zpráva z nebes Valentina Papagna v Sydney, Austrálie 31. října 2024
Ráno přišel Anděl a odvedl mě na nebe. V krásné zahradě jsem se setkal s svatými lidmi, asi čtyřmi stovkami žen v bílém. Mnoho z těchto žen znal jsem za života na Zemi.
Mezi touto skupinou viděl jsem svou sestru Angelu, mou sestřenu Antonii, která žila v New Yorku a kterou neviděl od té doby, co všichni opustili Slovinsko ve své mládí, a další příbuzné i mnoho přátel z dětství. Tato skupina byla hlavně novými příchozími na nebe. Tyto ženy všechny zemřely v pozdějším věku, ale zde na nebi byly všichni mladě vypadající.
Byly tak šťastné a radostné, ale co mě udivilo, bylo jejich smích a kichotání.
Zajímavá jsem se je ptala: „Co všechno děláte? Proč všichni smějí?“
Odpověděly: „Protože jsme všechny šťastné, že se shromažďujeme, procházíme a mluvíme, smějeme se, chválíme Pána našeho a děkujeme mu. Modlíme se za vás všichny na Zemi.“
Žádná z těchto žen neptala mě na nikoho zde na Zemi, včetně jejich blízkých. Nechyběly jim žádní na Zemi — jsou plné lásky. Kichotají, protože se všechny znají. Pán náš věděl, jak si navzájem přály a byly přáteli za života na Zemi, tak je nechal být spolu a sdílet to.
Ptala jsem se: „Chodíte spát, když jste unavené?“
Odpověděly: „Ach, pokud chceme, můžeme lehnout, ale nejsme unaveny.“
Řekla jsem jim: „No tak, já bych se na to zvykl.“
Ženy řekly: „Valentino, můžeš u nás zůstat? Ty jsi ta, kdo nám pomohla sem přijít.“
Ráda bych s nimi zůstala, ale Anděl přerušil a řekl: „Chodíme, nemůžeme zde dále zůstat. Musíš přes ulici. Čeká na tebe paní — chce ti něco vysvětlit.“
Řekla jsem ženám: „Vrátím se zpět.“
Anděl a já přecházeli ulici mezi bujnou zelení a dvoupatrovým budovou. Vysoko na fasádě budovy si všiml velkých soch Svaté rodiny — Panny Marie, svatého Josefa a Dítěte Ježíše. Nikdy jsem to předtím neviděl při svých návštěvách nebe.
Vstoupili jsme do budovy a uvitala nás zralá, krásná a svatá paní v bílém s odstíny modré — to znamená, že je vyšší na nebi a zaslouží si více. Držela list papíru v ruce. Bylo tam i několik dalších lidí.
Pomyslela jsem: „Tuto paní znám — setkala jsem se s ní jednou dříve na nebi“.
Paní mi nesdělila své jméno. Řekla: „Jsem zodpovědná za skupiny. Já uspořádávám skupiny, ale Pán je spojuje dohromady. Vede a řídím je. Je to jako škola — řeknu jim, co mají dělat, kdy modlit se, když chválit Boha, ale jsou svobodní. Mají volnost.“ Potom mi vysvětlila, jak se modlí za lidi na Zemi.
Tato paní chtěla vysvětlit, že když duše poprvé dorazí do Nebe, potřebují pomoc se seznamovat s Nebem, aby věděly, kam jít a co dělat. Je zodpovědná za tyto skupiny a vede je. V Nebi jsou mnoho skupin lidí.
Anděl řekl: „Teď musíš vrátit se zpět ke skupině.“
Otočil jsem se, šel k dveřím a opustil budovu, aby se vrátil ke skupině paní, které jsem právě potkal. Když jsem přišel k dveřím, čtyři andělé zablokovali vstup. Nebyli příliš vysoký andělé, a leželi proskleni na zemi, blokují mi výstup. Dva další andělé stáli jen před mnou, po obou stranách.
Řekl jsem andělům: „Musím se vrátit k ostatní skupině. Jak budu projít dveřmi, když jste tu? Nemohli byste prosím vstát?“
Odpověděli: „Nemůžeme. Nemáš povolení tam již jít.“
Řekl jsem: „Proč ne? Přišel jsem odtud a chtěl bych se vrátit. Jak budu z toho vyjít?“ Zmatěn, podíval jsem se zpět, jestli svatá paní může pomoci mi opustit budovu, ale zdála se být zabraná jinými lidmi.
V tu chvíli, jako vítr, náš Pán Ježíš se objevil na svých kolenou, klouzající ke mně, chytil mě za nohy a objal mě k sobě. Pozoroval jsem, že nosím dlouhou suknici, když jsem v Nebi. Byl jsem tak šokován a styděl se. A potom náš Pán smál se radostně, a já jsem se smál, a my spolu směli.
Řekl: „Vidíš, staráš se o nic — Já Jsem jediný, kdo ti může dávat povolení odejít, nikdo jiný!“
Potom jsem si uvědomil, že to bylo důvodem, proč andělé leželi proskleni na zemi; čekali na nášeho Pána.
Řekl: „Vidíš Můj Učení? Ve všem dávám povolení — nic se neděje bez mě. Mohu dělat, co chci. Všichni mi poslušují, ale nejsem s nimi přísný — miluju všechny.“
„Víš, proč jsem to udělal [chytit tvé nohy]? Byl jsi velmi smutný a deprimovaný, měl jsi mnoho utrpení, a přišel jsem ti povznést náladu — toto je tvé malé odměnění. Vidíš, jak radostní jsme. Nyní jsme oba šťastní.“
Náš Pán dal mi takovou radost, že když se smál, i já jsem se smál. Jenom směli a směli.
Pan Ježíši zeptal: „Viděl jsi, jak přátelští a šťastní jsou všichni v Nebi?“
Řekl jsem: „Pane, plný jsi překvapení!“
Náš Pán a já se radostně směli, stejně jako paní naproti ulici — všechen radosti a šťastí. Andělé zůstali proskleni celou dobu, kdy jsem byl tam s náším Pánem.
Když jsem se vrátil domů, pomyslel jsem si: ‘Ach jo, neuvěřím to — proč by náš Pán mě měl chytit za nohy — cítil jsem se trochu stydat’.
Když jsem v kuchyni vařil kávu, řekl jsem naší Panence: “Ó blahoslavená Matko, cítím se trochu stydat pro to, co náš Pán udělal.”
Ona odpověděla: “Můj Syn tě tak moc miluje — rád si s dětmi povídá. Přichází ti zvednout náladu, protože máš mnoho utrpení.”
Cítil jsem se tak dotčen náším Pánovým činem. Je tak krásný. Vědí vše: jak jsi, co cítíš a co prožíváš. Vědí každý malinký vlásek našeho bytí.
Blahoslavená Matka řekla: “Vidíš, kolik krásných přátel jsi seznámil — všichni jsou šťastní v Nebi. Nic nechybí. Ale je velmi těžké přesvědčit lidi na zemi o tom, co je v Posmrtném životě.”
Skrze utrpení se radujeme v Nebi a to vše skrze Ducha Božího, kterým dýcháme.